Oči jako pomněnky

6. dubna 2017 v 20:42 | lenka |  Vytvořeno v návalu inspirace
Každé ráno vstanu s myšlenkou, co mě asi čeká. Nedá se říct, že bych žil nějak neobvyklý nebo zajímavý život. Je to spíš obyčejný život jednoho chudého zelináře. A ani to vlastně není stoprocentní pravda. Být zelinářem zrovna tady není nijak lehké, vezmeme-li v potaz ta neustálá vedra a sucha, která tu panují. Ale na uživení mojí malé rodiny to zatím vždy stačilo.
Tehdy, kdy jsem se světem protloukal ještě sám, jsem se živil všelijak. Nerad na to vzpomínám, ale je to taky kousek mojí historie, kterou si ponesu už napořád. A kdybych náhodou někdy zapomněl, je tu horda úředníků, která mi to mileráda připomene, a taky těch pár tetování, co mi udělali, když jsem seděl.


Nemá cenu ohlížet se do minulosti, když je tu přítomnost a nový den, tak vzhůru na něj. Ráno se vyhrabu z postele jako vždy před čtvrtou ráno, opláchnu si obličej ve vodě s miskou. Už je tu víc jak tři dny, dneska bychom ji měli vyměnit kvůli infekci, pomyslím si. Obléknu se do šortek a celkem čistého trika. Všechno se snažím provádět v co nejvyšší tichosti, abych nikoho nevzbudil. Obzvlášť pozor si dávám na naši malou devítiměsíční princeznu.
Ven se dostanu před půl pátou. Začíná svítat. Kolem páté dojdu do krámu, kde už čeká obchodník s dnešní dodávkou. Zamračí se, že projednou musel čekat on. To je toho. Přeberu objednávku a vyrovnám ji penězi. Překontroluji staré zboží, rozložím nové a chystám se na otevření. Venku to vypadá na dokonalý den. Snad. V rádiu hlásí, že probíhají nová mírová jednání, ale kdo by tomu věřil. něco takového se tu řeší prakticky v jednom kuse a výsledek nikde.
Den se celkem vleče a zákazníků mám pomálu, ale i tak jsem aspoň něco vydělal. Jak se den pomalu chýlí ke konci, chystám se zavřít krám. Zamknu dveře a pomalu začnu uklízet. Venku už zase přelétají nějaké stíhačky, jako bychom nemohli mít chvíli klidu, zakroutím hlavou při zametání podlahy. Úklid mi zabere déle než obvykle. Může za to jedna zákaznice s malým rošťákem, který rozbil granátové jablko, až se zrníčka rozletěla po celém krámě. Musím vytřít tam, kde už snad pár let ne. Na ulici je nějaký hluk, ale nevěnuji mu moc velkou pozornost, v dnešní době je to na denním pořádku. Přeskládám ještě pár beden a vypínám rádio, které už dobrou půlhodinu spíš chrčí než vysílá, když někdo zaklepe na dvěře. Vzhlédnu a vidím dvě postavy v podivných bílých oblecích s rouškami na obličejích. Zarazím se a chvíli přemýšlím jestli vůbec otevírat, když jedna z oněch osob vytáhne odněkud policejní odznak. Otevřu dvěře. Policisté se mě na nic neptají, hodí po mě stejný oblek, který mají na sobě, otočí se na podpadku a odejdou. Nevím, co se děje, ale když pohlédnu z okna, vidím tam spoustu pobíhajících postav v přesně takových bílých oblecích. Skrz škvíru mezi dveřmi je slyšet rozléhající se elektronikou zesílený hlas "...do odvolání. Všechny osoby jakkoliv zasažené nechť se hlásí na místech k tomu určených a označených, ať už se zvládnou dopravit samy, nebo v doprovodu další, méně postižené osoby. Policie také nabádá, aby obyvatelé do odvolání nevycházeli ven bez ochranných obleků a roušek, které jimi pověření pracovníci roznášejí. Opakujeme hlášení... Krizový stav vyhlášený vládou a policií naší země ohledně dnes uskutečněného útoku biologickou zbraní, pravděpodobně nervovým plynem, zatím neznámým pachatelem je platný až do odvolání..."
Srdce se mi zastavilo v půlce úderu. Biologická zbraň. Zakázaná. Hloupost, tady přece nic není zakázané. Je to válka. Vše se dá omluvit. Moje holky! napadne mě. Už mám ruku na klice a chystám se jimi trhnou a vyběhnout za nimi, když mi dojde, že pořád ještě svírám oblek. Rychle se do něj snažím nasoukat a utíkám co nejrychleji domů. Nemůžu si pomoct, třeba byly zrovna doma, běžně chodí na procházku, ale včera nebyylo malé dobře, tak je docela možné, že raději zůstaly doma. V tom případě by byly v bezpečí. Vzadu v hlavě mi ale myšlenky víří naprosto opačným směrem...
Přemýšlím nad takovým množství věcí, že jsem si ani nevšiml, kdy stihlo zapadnout slunce. Utíkám jako nikdy. Kdysi jsem běhal závodně, což jsem taky využil při svých předchozích fuškách, ale od té doby, co jsem běhal naposled uběhlo dobrých 6 let a je to na mě znát. Po pár set metrech nemůžu popadnout dech, ale nevzdávám se a utíkám dál.
Už jen pár zatáček a jsem tam. Ani jsem netušil, jak jsem blízko. Za dalším záhybem leží zhroucená žena s dítětem v náručí. Moje žena. Kočárek klidně stojí o pár metrů dál. Jen tak, jako by čekal, až do něj vloží zpět dítě a pojede dál. Vrhnu se k nim. zamrazí mě. Nejdřív obě vypadají naprosto nehybně. Malinko zatřesu s manželkou, ale opatrně, abych jí neublížil. Trošku zamrká. Sláva! Je naživu. Maličká je ale až příliš klidná, příliš nehybná, strnulá.
"Co je s ní? Je v pořádku, že ano?" zlomí se mi hlas.
Manželce jen vyhrknou slzy do očí. Padají dolů. Dolů na to malinkaté tělíčko zabalené v peřinkách. Nemůžu tomu věřit. Nemůžu se pohnout. Jen stojím a nevěřím vlastním očím. Nemůžu.
"Snažila jsem se ji ochránit..." zašeptá, snažíc se vstát. Kolena jí však vypoví službu a mně je jasné proč. Ne jen že jsem nejspíš přišel o dcerku, i moje žena je v ohrožení. Zvednu je obě. A běžím. O život. Běžím jako nikdy, i když vím, že je pozdě. V půlce cesty k záchranné stanici cítím, jak mi žena v náručí povoluje. Zastavím a položím ji na zem. Zvedne ke mě oči a já vím, že už pro ni nemůžu nic udělat. Já ani nikdo jiný. Nemůžu to ustát. Tu bezmoc. Beru ji za ruce a líbám je, kam jen dosáhnu. Malinko se pousměje.
"Čeká tam na mě, jdu za naší milovanou..."
"Ano, miláčku. Nebude se muset bát..." Nemůžu dál. Zadívám se na oblohu. Kdysi dávno mi babička vyprávěla, že když umře skutečně milovaný člověk, zjeví se padající hvězda, která ukáže, kam ten daný člověk odešel, kde na obloze se usadil, aby na nás dobře viděl. Vyprávěl jsem jim to několikrát. Jim oběma. A jak tak na tu oblohu koukám, s mrtvou dcerou a umírající ženou v náručí, vidím ji...
Hvězdu, která mi je bere. Hvězdu, kterou jsem doufal, že nikdy neuvidím, která pro mě znamená konec všeho. Jaký má smysl dál žít, když se tu objeví jedno mrňavé letadlo a během chvilky vám sebere vše, na čem vám záleží? Jaký smysl mají mírové dohody, když nikdy nebudou dodržovány? V tu chvíli nemá smysl nic. Jen ta malá padající hvězda, která mi bere vůli žít.
Obejmu je co nejpevněji, obličej zmáčený slzami. Naposled zabořím obličej do vlasů své životní lásky a pošeptám těm vyhasínajícím pomněnkovým studnám... "Zavři oči, miláčku. Padá naše hvězda."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 6. dubna 2017 v 21:32 | Reagovat

Wow! To se mi hodně líbilo. :-) A jak to, že když už píšeš tak dlouho, tak Tě neznám? ???

Mimochodem chybí tu menu (mně tedy ne, ale pro ostatní, co moc s technikou nekamarádí, je to škoda).

2 Vencca Vencca | Web | 6. dubna 2017 v 23:22 | Reagovat

Proboha! Víš, obvykle jsem spíš drnějšího rázu a jen tak mě něco nerozhodí, ale poslední dobou to jde se mnou z kopce. Už když jsem sledovala na netu o tomhle incidentu, měla jsem na krajíčku...od  jisté doby prostě nesnesu, když se ubližuje dětem. Dostals mě.

3 lenka lenka | 7. dubna 2017 v 5:25 | Reagovat

[2]: Taky to nesnáším. Včera jsem toho o tom spoustu viděla a četla. Zasáhlo mě to. Proto o tom píšu. Abych nezapomněla. Takové věci se neodpouští a zasáhnou snad každého, kdo má srdce. Nevinní lidé by prostě neměli umírat. A už vůbec ne takhle.

4 Eliss Eliss | Web | 7. dubna 2017 v 9:28 | Reagovat

To je hrozně emotivní příběh... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama