Lovec

17. května 2010 v 22:03 | Leňulí |  Vytvořeno v návalu inspirace
Na výlety v období zájezdu jsme vyrazili vždycky brzy ráno, takže jsme na loukách kolem silnice potkávali srnky, kosy, zajíce a jiné...
Trochu mě to inspirovalo... =)

zajíc
Bylo krásné jarní ráno. Seděl jsem na svém oblíbeném místě a čekal. Přede mnou byla čistá příroda nepošpiněná těmi, kteří si troufají nazývat se lidmi.
Krásně zelená louka, pokrytá rosou smíšenou s deštěm, jenž se v noci objevil ve formě několika krátkých přeháněk, byla lemovaná lesem. Mezi stromy vykukovaly drobnější keříky plné květů, značící velikost nadcházející úrody.
Obloha byla nádherně modrá, bez mráčku, jen na východě ji slunce barvilo svými ranními paprsky do teplých barev a naznačovalo všem živým bytostem, že je čas vstávat.
Netrpělivě jsem přešlápl. Normální sluchové smysly by nezaslechly drobné lupnutí pode mnou, ale moje uši byly speciálně vybavené. Byly to uši lovce.
Na nejbližším keři jsem zaregistroval pohyb. Mé smysly se napjaly jako struna a já potichu pozoroval, co se bude dít. Mnou pozorovaný objekt ze na chvíli zarazil, ale pak pokračoval směrem k louce. Bral jsem v úvahu jeho možnou velikost a přemýšlel, co za tvora se pod keřem skrývá, když udělal poslední skok, roztáhl křídla a přeletěl celou louku. Nechal jsem kosa v klidu odletět, kamaráda černého.
Po dobu následujících čtyřiceti minut byli jediným rušivým zvukem cvrčci, pořádající pravidelný ranní koncert. Poslouchal jsem jejich nejnovější dílo, když jsem zpozoroval další pohyb, tentokrát na druhém konci louky. Nejvíce vzdáleném místě od mého stanoviště.
Byl jsem si jistý, že tentokrát se jedná o něco většího. I přes tu vzdálenost jsem poznal jemně dupavé kroky, respektive skoky.
Byl to zajíc a byl sám. Zorničky se mi zúžily jako kočce číhající na myš. Čekal jsem až dohopkal dost blízko na to, aby mi neměl šanci utéct a vyrazil jsem ze svého ukrytu v koruně stromu. Chvíli jsem neslyšně padal volným pádem, abych nabral dostatečně velkou rychlost a poté jsem roztáhl křídla a bez problému vyrovnal střemhlavý pád.
To už tak tiché nebylo. Zajíc zaregistroval drobné zašustění mého peří a zbystřil. Jakmile mě spatřil vydal se na zběsilý úprk. Byl to boj o život. O jeho život.
Rychle jsem mávl křídly abych ještě přidal na rychlosti. Od kořisti mě dělilo necelých pět metrů a k lesu jich zbývalo asi dvacet. Vyhrál jsem. To už bylo jasné.
Nachystal jsem si drápy a připravil se na závěrečný útok. Chtěl jsem, aby to měl rychle za sebou. Nepřál jsem si aby trpěl. To bych nepřál nikomu. Byl pro mě ale potravou. Jíst musím.
Od mé kořisti mě dělil už necelý jeden metr, když mi v útoku cosi zabránilo. Byla to ohlušující rána, vycházející z dalšího kouta louky. Tam, kde vždycky stávala taková zvláštní vysoko položená bedna, v které občas přebýval onen zvláštní tvor v zeleném. Člověk. Podíval jsem se tím směrem. Z bedny trčela kovová roura. Kousek nad ní stoupal k nebesům oblak kouře.
Cítil jsem, že padám, že pomalu ztrácím vědomí. Nevěděl jsem proč, ale pomalé otupování smyslů doprovázel i velký tlak na hrudi a pocit tekutiny všude kolem. Pak jsem tvrdě dopadl na zem, neschopen pohybu.
"Zajíc utekl. Budu bez snídaně," byla moje poslední myšlenka.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Awali Awali | Web | 17. května 2010 v 22:17 | Reagovat

a takto by to vyzeralo keby nerozmyslaju kvapky ale zvierata.. co je dost pravdepodobnejsie.. je to na zamyslenie a zaroven smutne a krute.. no to je zivot...  
samozrejme skvelo napisane ;-)

2 Awali Awali | Web | 17. května 2010 v 22:27 | Reagovat

Ked si predstavime ze by myseli osobitne tak to je az desive :-D ...

3 Awali Awali | Web | 17. května 2010 v 22:38 | Reagovat

No na strielaanie zivich tvorou musi mat clovek odvahu, povahu a hlavne rozvaznu mudru hlavu co sa neda ovplivnit citmy.. nic pre nas..
Nj mozno by to bolo aj krasne s tymi kvapkami ale to ako maz hore pod obrazkom..zalezi od uhlu pohladu ;-)

4 Awali Awali | Web | 17. května 2010 v 22:42 | Reagovat

K tomu uz ani neni co dodat lebo s tebou uplne suhlasim .. a idem off tak dobru nocku prajem ;-)  :-)

5 pavel pavel | Web | 17. května 2010 v 22:46 | Reagovat

kruté jako život
stále všude říkám, že to tak v přírodě prostě je, že se zvěř vzájemně loví a zabíjí... ale musí vraždit i člověk, když může svůj žaludek nasytit jiným způsobem? :-(

6 pavel pavel | Web | 17. května 2010 v 22:47 | Reagovat

píšeš hezky :-)

7 Lucerna Lucerna | Web | 17. května 2010 v 23:42 | Reagovat

zviera rozmysla ze budu bez snidane a clovek zas bez trofeje.. co znamena vlastne byt clovekom? :-D
zase necakany zaver, ja tie tvoje poviedky priam milujem :D :D

8 Lucerna Lucerna | Web | 17. května 2010 v 23:43 | Reagovat

aaa krasny novy dizajn aj citat je cool, si proste cool ;-) :-D

9 termitlada termitlada | Web | 18. května 2010 v 7:07 | Reagovat

zanechávám stopu

10 Lucka Lucka | Web | 18. května 2010 v 8:06 | Reagovat

Dobré. Jenom snad že cvrčci pořádají pravidelný koncert večer a v noci a že kočce se při lovu nezužují zorničky, ale má oči úplně černé. Někdy si jí všimni. ;-)

11 Leňulí Leňulí | Web | 18. května 2010 v 14:41 | Reagovat

[10]: Díky, stále se učím...
Navíc v mojí fantazii je možné úplně všechno. ;-)

12 Tomáš Tomáš | Web | 18. května 2010 v 17:56 | Reagovat

[10]: To je něco.Zírám.

13 Tomáš Tomáš | Web | 18. května 2010 v 18:01 | Reagovat

Člověk je největší škodná v přírodě.

14 Karoll Karoll | E-mail | Web | 3. června 2010 v 19:53 | Reagovat

krásně napsané, z pohledu zvířete..chudák dravec, skončil bledě..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama