Překvapivé Velikonoční pondělí

4. dubna 2010 v 22:50 | Leňulí, kdo jiný? =) |  Vytvořeno v návalu inspirace
Malý předpondělní výtvor.
A pro nemilovníky tragédii mám Velikonoční dárek... Žádný smutný závěr se tentokrát nekoná... =)


5. dubna. Normální den? To těžko...
Bylo to zvláštní, ale já se na ten den moc těšila. Většina holek, co znám se chystala zabarikádovat v pokoji, nebo rovnou utéct pryč z domu. Já ne. Mělo to svůj důvod...
Večer před oním dnem jsem si natočila budík na pátou ráno. Nechtěla jsem, aby to dopadlo jako loni, kdy mě probudil táta s pomlázkou v ruce. To vážně nebylo nic příjemného...
Přečetla jsem si ještě kousek své oblíbené knížky a šla jsem spát.
Ráno jsem se vzbudila přesně podle plánu. Vyplížila jsem se z pokoje tak, abych nevzbudila bráchu a zmizela do obýváku, kam jsem si už včera nachystala nějaké filmy a sváču.
Kolem sedmé se náš dům začal probouzet k životu. Šla jsem proto do kuchyně, nachystaná na první vymrskání, abych si uvařila čaj a nějakou pořádnou snídani. Jak jsem čekala, taťka už tam byl i s pomlázkou...
Asi o hodinu později začali chodit koledníci. Mamka běhala mezi vchodovými dveřmi a sporákem jako splašená, a já jen tak líně posedávala u stolu a tvořila něco jako chlebíčky.
Kolem půl deváté se zvonek rozezněl už asi po osmé, mamka opět seběhla dolů a na nějakou chvíli zavládlo ticho.
"Marťo, pojď dolů!" Slyšela jsem její volání.
Seběhla jsem schody, abych se podívala, kvůli komu mě vyrušila u tak důležitého úkolu. Byl to můj známý. Seznámili jsme se na koncertě loni v létě. Řekl, že přijde o Velikonocích, protože to je ta správně kouzelná doba na výlety, ale já mu nevěřila.
Tvrdil, že bydlí moc daleko. Překvapilo mě, že nakonec přijel.
"Čau Davčo," pozdravila jsem s úsměvem.
Otočil se ke mně. Skejťáckou čepici měl nasazenou na rošťácky rozcuchaných vlasech. Mamka nás s potutelným výrazem "chápajícího" rodiče opustila, aby se dál mohla věnovat normálním věcem jako je vaření.
"Zdravím, máš chvilku? Malá procházka by mi přišla vhod." Oplatí mi úsměv.
V duchu se ušklíbnu. No jasně. Určitě si za celý den nestihl protáhnout nohy.
"Tak fajn, jen to skočím říct mamce, vezmu si bundu a můžem jít."
"Neuteču ti," mrkne na mě.
V mžiku jsem byla zpět a vyrazili jsme.
"Tak kam půjdem?" Zeptala jsem se.
"Co támhleten kopec?" Ukázal směrem k vlakovému nádraží. Bylo to krásné a celkem opuštěné místo, kam lidé chodili pouze tehdy, když se potřebovali dostat do civilizace.
"To by šlo."A tak jsme vystartovali. Ze začátku jsem si myslela, že vedle mě ani nejde, protože jsem neslyšela, že by mu pod nohama křupal štěrk jako mě. Ale pohled jeho směrem mě ujistil.
Dlouhou dobu bylo mezi námi ticho. Ani jeden jsme nevěděli, jak začít. Nakonec se slova ujal rozpačitý David.
"Čteš nějaké fantasy knížky?" zeptal se mě zaujatě.
No jasně, pořád, ale neboj, nejsem nijak ujetá, přečtu jen tak dvě týdně. No, takhle asi radši ne…
"Ehm někdy." Zněla moje odpověď.
"A věříš na elfy?"
Co je to za otázku? Jasně že věřím. I když v reálném světě asi ne. Ale v knihách ano.
"Jasně, co ty?"
"Věřím…" Začal si sundávat čapku. A odhrnovat svoje ďábelské vlasy "Jsem jedním z nich." Řekl a ukázal na svoje uši, tvarované do špiček…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tomáš Tomáš | Web | 5. dubna 2010 v 11:08 | Reagovat

Pékné a závěr moc dobrý naprosto nečekaný.Jako vždy 5*

2 Lucerna Lucerna | Web | 6. dubna 2010 v 16:04 | Reagovat

parada, clovek nikdy nevie ako to skonci :-D tato poviedka by mohla mat aj pokracovanie..:D
a co ten hoch na cintorine, kedy bude dalsi diel? :))

3 Leňulí Leňulí | Web | 6. dubna 2010 v 16:39 | Reagovat

[2]: Zrovna jsem ho dopsala :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama