Kapitola 4.

18. března 2010 v 16:46 | Leňulí |  Vytvořeno v návalu inspirace
Nemám, co k tomu říct. Snad jen jednu větu...
Nebojte se bát, protože beze strachu není odvahy...

Doprovod

Zůstal jsem stát. Nevím, jak dlouho trvalo, než na mě postava promluvila.
"Ale no tak. Nemám na tebe celej den, pohni." Ozval se z pod kapuce mužský hlas.
Jestli si myslel, že mě tím odlepí z místa, tak se spletl. Naopak mě to ještě víc přišpendlilo.
"Fajn, takhle to asi nepůjde, tak to zkusíme to jinak," řekl a sundal si kapuci.
Ve světle pouličního osvětlení jsem rozpoznal velkou, kudrnatou, zrzavě zbarvenou hřívu. Prameny vlasů mu spadaly do očí. Tvář měl mírně posetou pihami, ale to se podle jeho rudých vlasů dalo čekat. Pod nosem se mu ústa roztahovala od ucha k uchu. Usmíval se na mě, asi tak, jak se usmíváte na někoho, komu vysvětlujete, že jedna a jedna jsou dvě.
"Hele, Davide. Já jsem Michal, a bát se mě rozhodně nemusíš. Jsem jen tvůj doprovod. Musím tě v pořádku dovést k hlavnímu. Už bychom ale měli jít. Mám ti nějak pomoct?"
Poslední otázka byla proto, že jsem ještě ani nemrknul. V hlavě jsem měl spoustu otázek, ale nahlas jsem si dovolil jen jednu.
"Odkud znáš moje jméno?"
Pobaveně se usmál.
"Mám seznam,"zamrkal na mě. A vytáhl z kapsy kus pomačkaného papíru.
To na mě bylo moc. Vůbec nic jsem nechápal. Než jsem si stihl uvědomit, co se děje, už jsme s Michalem ušli tak dvacet metrů.
Podíval jsem se na něj. Měl opět nasazenou kapuci. Nestihl jsem se zarazit, takže ze mě vyjela další otázka.
"Kam to jdeme?"
"Už jsem ti říkal, že za šéfem. Ale neboj se, je v pohodě. Jak já to vidím," koukl na mě, "určitě tě vezme."
Nemělo cenu ptát se, kde přesně tenhle šéf bydlí, stejně se to za chvíli dozvím. Tak jsem se zeptal na něco jiného, co mi vrtalo hlavou.
"Kam mě vezme?"
"Řekněme, že když se to povede, budeš mít ve škole pár hodin navíc. Něco jako kroužek."
"A k čemu mi to bude?" Nemohl jsem se nezeptat.
Podíval se na mě. "Nejseš nějak moc zvědavej?" Otočil se zpátky dopředu. "Až tam budem, můžeš se zeptat přímo šéfa."
Celé tělo mi prostoupil divný pocit. Už za chvíli ho uvidím. Toho, kdo za všechny tyhle podivné věci, co se mi dneska staly, může. Ani nevím, jestli ho chci poznat. Ale vypadá to, že teď už ani nemám na výběr.
"Tak. A jsme tady."
Odtrhl jsem oči od jeho tváře, abych zjistil, kam mě to dovedl. Snad po celém těle mi naskákala husí kůže...
Stáli jsme před branou místního hřbitova…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucerna Lucerna | Web | 18. března 2010 v 20:25 | Reagovat

je to stale napinavejsi :-D, ale bat se? a ceho, ja som uz taky bola na hrbitove.. :-D

2 B. B. | Web | 19. března 2010 v 19:18 | Reagovat

já bych na to prostě neměla nervy, jsem nerváček xxx

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama