Kapitola 1.

3. března 2010 v 9:43 | Lenka |  Vytvořeno v návalu inspirace
Je to můj první pokus o něco delšího, než jen jednorázovou povídku, tak na to zkuste pomyslet, až se začtete. =)

Objev

Mé jméno je David Polák, je mi 17 let. Bydlím v Úvalech u Prahy, i když právě teď se stěhujeme až do Salt Lake City. Ano, opravdu, stěhujeme se přes půlku země, a to napořád.
Když jsem byl menší, stěhovali jsme se s mamkou skoro pořád, většinou proto, aby nás otec nenašel, takže kdykoliv padl jen náznak, že by se to mohlo stát, utekli jsme.
Mamka našetřila nějaké peníze a rozhodla se, že naše malá republika už na schování se nestačí, takže mizíme do Států. Nikdo z mých kámošů to zatím netuší, protože by se to mohlo víc roznést a mohly by to zaslechnout špatné uši, například ty otcovy. Já vím, zní to šíleně, ale taková je mamka. Takže jsem všem kámošům napsal dopisy (přesně tak, jak se to dělalo asi před dvaceti lety). Zítra ráno se cestou na letiště stavíme na poštu.
Kéž by mi bylo 18, nikam bych nemusel, zvládl bych se o sebe starat tak, že by mě otec nenašel, ale co mamka… Nechal bych ji napospas anglicky mluvícím lidem, i když ona sama anglicky neumí ani pípnout? Ne, to asi ne. Aspoň že v Americe už můžu mít řidičák, jedna z mála pozitivních věcí, které na tomto stěhování jsou.
"Můžeš mi pomoct?" vyruší mě mamka z mého dumání.
"Jasně, s čím?"
"Vezmi si tyhle krabice, a naskládej tam všechno, co najdeš na půdě."
"Fajn", zrovna moc se mi do toho nechce, ale radši se tam zašiju, jakože něco dělám, než být tady a koukat na nervózní mamku.
Půdu nemáme nijak velkou, protože bydlíme v bytě. Je to vlastně jenom kout velké místnosti, která slouží jako půda všem, kteří s námi bydlí v paneláku. Do těch tří krabic, které mi mamka strčila, se naše věci hravě vejdou, možná i do dvou. Za deset minut už nemám co dělat. Tak si jen tak sednu na sousedčinu starou židli, kterou tu odložila, a koukám ven ze střešního okna. Úvaly jsou nádherné, tím víc v zapadajícím slunci. Počkám si až slunce zapadne, pak posbírám krabice a donesu je k ostatním.
"Výborně, nenechal jsi tam nic?", no jistě, teď mě pošle, abych to ještě zkontroloval. Radši půjdu dobrovolně…
"Jdu se radši mrknout."
Dobelhal jsem se nahoru, sedl si zpátky na židli a opěk koukal ven, tentokrát na měsíc. Musím tu chvíli zůstat, aby to vypadalo, jakože jsem všechno znovu prohledal.
Rozhlédnu se jen tak z nudy po místnosti, pohled se mi zastaví na našem kousku půdy. Něco tam leží. Přitom jsem si jistý, že jsem všechno sbalil. Dojdu až k oné věci, abych zjistil, o co jde. Je to nějaká kniha. Ze zvědavosti ji otevřu. Je tam vložený nějaký papír, přeskočím ho. Pohledem přejedu první stránku, oči mi údivem vylezou z důlků. Jsou tam napsaná pouhá tři slova... Majetek Davida Poláka...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pimi Pimi | Web | 3. března 2010 v 18:02 | Reagovat

Hezkéé :)
Prosím koukni ne můj blog, je tam upozornění  :-D

2 Tomáš Tomáš | Web | 3. března 2010 v 21:36 | Reagovat

Je to hodně dobře napsané.Pěkné.
To máš pravdu,budu muset něco vymyslet. :-D

3 Tomáš Tomáš | Web | 3. března 2010 v 22:00 | Reagovat

Moc hezký komentář,jsem se zasmál. :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama